Vzpomínka na zemřelého

24.10.2010 16:00


Můj milý, tak často se teď objevuješ,
přijdeš a pomiluješ mne láskou, jež nezná podmínek,
jsi plamínek, protože jsi věčný, svým dechem roztančíš plameny ohně,
jehož síla mne zvolna opouští.

Nikdy jsi neodešel, i když tvé tělo, co chtělo dobýt svět,
už jemným prachem vystlalo svůj hrob.
Je to tak dávno, to jsme ještě byli mladí,
ladil jsi mé struny, které zněly tak vážně a bez radosti, tóny smutkem podbarveny,
a má snaha té hudbě uniknout, vybírala každý tmavý kout mého světa,
kam se léta marně snažilo slunce proniknout.

To světlo přišlo s tebou a s dětmi, které jsem porodila,
v mé mysli se rozsvítila záře mateřství,
ale to jsem dlouho nevěděla, že víc dítětem jsem byla,
víc sestrou a dcerou ve své rodině,
protože má vnitřní uplakaná holčička chtěla svou matku, a to jsem neuměla,
vrátit jí život a sobě klid.

Žil jsi v nás a s námi po své smrti, i když jsme to nevěděli, byl jsi s námi celé roky,
to zněly tvoje kroky a zkušenostmi bohatá ozvěna tvého života.
Jako splašený kůň čas náš tak rychle letí,
šest něžných poupátek vykvetlo na stromech našich dětí,
šest plodů naší lásky, už je třeba sklízet úrodu.

Chtěla bych být láskyplná babička a zralá žena,
měla bych být matkou beze jména,
jako tisíce jiných matek žít a být svým dětem moudrou oporou.

Stojím už na prahu stáří a měla bych být pohádkovou stařenou,
dát ještě šanci dnům, jež mi zbývají,
ani zlomek času, který svírají nůžky mého osudu, neměl by být cestou zmařenou.
Chtěla bych vidět stezku mezi poli, zlatými klasy lemovanou,
cestičku vyšlapanou, kudy a jak vedly mě kroky životem,
klikatou cestu zraněnou plodnou zemí,
která je mým domovem.

Zastupuješ anděla, můj milý,
v tuto vzácnou chvíli otvíráš brány mého vzpomínání,
vše krásné, co paměť skryla, že naše láska sladká byla a že nezmizela,
jen já na ni zapomenout chtěla,
že naplnit chci nekonečné moře svých nesplněných přání.
Už vím, že nic mi nebrání poznat svoje poslání,
objevit hlubiny své duše a přijmout osud svůj.

 

 

 


—————

Zpět